Výsledky vánoční soutěže 2007

První 3 povídky

(Bez korektury a jiných úprav)

Denisa Pevná (Denysa) - 1. místo

Obloha nad věznicí byla tak, jako téměř každý den, potažena černými těžkými dešťovými mraky. Začalo se chylovat k večeru a návšetěvní hodiny byly u konce. Jane se, ač nerada, rozloučila se svojí nejlepší kamarádkou, a zároveň svojí právní zástupkyní, Kate. Zase se jí zmocnil pocit opuštěnosti, bezmoci a zoufalství. ,, Hlavně mi to nezapomeň donést, musí to být hned zítra, jak jsme se domluvily." Pravila na pokraji pláče Jane. ,,Víš, že na mě se můžeš ve všem spolehnout... Ale... Opravdu si jseš jistá? Kdyby to někdo objevil, mělo by to katastrofické důsledky, sama přeci víš, že by ti automaticky přidali několik let trestu navíc, a mě by nejspíše zavřeli taky." ,, Udělej to tak, jak jsme se dohodly, a bude to v pořádku, jen to musíš udělat přesně tak, jak jsem ti řekla. Kdyby to pro mě nebylo důležité, tak bych tě o to přeci nežádala, vždyť mě znáš." Kate už jen přikývla a zmizela s ostatními návštěvníky ve dveřích. Jane se pomalu zvedla zvedla z lavice a dozorkyně jí pevně stiskla paži, aby jí odvedla zpět do cely. ,, Ale copak princezno, jako by si snad nechtělo za starou do cely? Nemysli si, že s tou svojí roztomilou tvářičkou projdeš kriminálem líp jak ostatní. Spíš bych řekla, že to bude naopak." Ušklíbla se dozorkyně. ,, Nech mě.." ,, Dovolila jsem ti snad mluvit? Nedovolila! Takže budeš mlčet, dokud se tě na něco nezeptám!" Jane sklopila nateklé oči, kolek kterých byly velké modřiny, k zemi a dál šla poslušně a mlčky. V cele už na ní čekala spolubydlící Thomsnová, stará paní, trochu pomatená na rozumu. Jane ale vyhovovala, skoro nemluvila a o nic se nestarala, jakékoliv dění ve věznici šlo mimo ni. Jane padla na postel, zabořila obličej do polštáře a scholila se pod deku. Měla za sebou další hrozný den. Jen co zavřela oči, jako živě uviděla nenávistivý obličej Charlie Moralesové. Byly asi dvě hodiny odpoledne a Jane, jako obvykle, měla nastoupit na odpolední práce na dvoře. Když procházela kolem skladiště, zaslechla uvnitř nějaké zvuky. Přistoipila blíž a přitiskla ucho na dveře. Najednou nekdo prudce otevřel a vtáhl Jane do místnosti. Než se stačila zpamatovat ze svého leknutí, už ležela v koutě na zemi, s roubíkem v puse a nožem na krku. Náhle pocítila obrovskou bolest v pravé ruce - Charlie Moralesová jí stála na malíčku u ruky. Ozvala se zakřupání rozdrcených kostí a Jane poklesla hlava. Za okamžik se však probrala z mdlob a vzhlédla k tváři Charlie, jež byla skřivena v potměšilý úšklebek. ,,Jakto... jakto, že si mi nedonesla to, na čem jsme se včera dohodly? Hmm? tak aby bylo jasno, princezo, buď mi to zítra doneseš, nebo si moji lidé venku posvítí na tvoji malou, roztomilou dcerušku." Trvala hodnou chvíli, než Jane přikývla a s očima zalitýma slzami byla Moralesovou doslova vyhozena ze skladiště. Krvácel já horní ret a její nos byl pravděpodobně zlomen, oproti jejímu rozdrcenému malíčku to však byla jen nepatrná zranění. Pomalu a s velkou bolestí se Jane dobelhala za roh budovy, kde jí uviděl vězeňský lékař a ihned jí odnesl na ošetřovnu. Ošetřil jí nos a zavázal prst. Jane mu sdělila, že během práce na dvoře upadla a na ruku jí spadla železná tyč. Doktor poznal, že to namlouvá nejen jemu, ale i sobě. Pravdu by se ale stejně nikdy nedověděl, a tak se raději na víc nevyptával a poslal Jane zpět do cely s tím, že následující týden bude ušetřena prací na dvoře. Otevřela oči. Zatím-co, co se propadla hluboko do svých strašlivých vzpomínek na dnešní odpoledne, dororčí zhasly, věznice byla ponořena do tmy a Jane jen čekala, co jí přinese následující den. Jane se probudila ze strašidelných snů brzo ráno. S hrůzou zjistila, že včera zapomněla na určený kus zdi napsat křídou nápis. Věděla, že si za to vyslouží několik dalších ran od Moralesové. A přitom si na to dávala vždy takový pozor, ještě se jí ani jednou nestalo, že by zapomněla napsat ona slova, která všechny dozorčí doháněla k šílenství. Přitom to nebyl nijak strašidelný nebo sprostý nápis. Většina lidí by si nejspíš pomyslela, že si nějaká ženská dělá z dozorčích legraci, nebo že si jen tak píše po stěně, ale dozorčí to rozhodně tak na lehkou váhu nebraly. Nebylo to snad proto, že by neměly smysl pro humor, ale prostě jimm vadilo, že pořád někdo píše na stěny tatáž zvláštní slova bílou křídou. Jane si náhle uvědomila, že ráno musí za lékařem, kvůli poraněnému malíčku a tak doufala, že tam snad bude mít dost času vytáhnout křídu...Hned ráno Kate navštívila kapli, potřebovala něco probrat s knězem. Po dlouhé debatě si jetě sedla do jedné z lavic, aby se pomodlila. Nedlouho poté co odešla, nahrnulo se do kaple pár vězeňkyň, které přišly na nedělní mši. Jane byla mezi prvními a jako vždy zamířila ke svému oblíbenému místu v ruhu v zadní lavici. během mše předstírala, že jí na zem spadl kapesník, ve skutečnosti ale z podlahy odstranila jedno z prken a plna napětí čekala, jestli najde to, co jí Kate slíbila a co jí pravděpodobně mělo zachránit krk. Ano! Jane našla to, co potřebovala! Odpoledne zamířila do skaldiště, kde měla s Moralesovou smluvenou schůzku. ,,Tak co? Máš?" Uvítala jí Moralesová. Jane jí mlčky a bez známek strachu podala v utěrce zabalený mobil s třema náhradními SIM kartami. ,,Fajn,fajn, tvé dceři se nic nestane. Víš toho ale až příliš na to, abych tě mohla nechta žít" pravila Charlie. ,,Jane, je mi líto. Můžeš odejít s pocitem, že si pomohla dobré věci. ,,Já.., pros..." Svoji poslední větu ale nestačila doříct, nůž prosvištěl vzduchem a podlaha skladu se potřísnila krví... Oproti ostatním ale na Jane zbyla památka: desítky nápisů na zdech, napsaných křídou, jež zněly:" Nad věznicí táhnou mraky, nečekej, a táhni taky."

Barbora Skřečková (April) - 2. místo

Blížil se chladný večer a Laura se procházela po ulici. Měla pocit viny, protože nedávno v záchvatu vzteku zabila svého otce. Zastavila se, ohlédla se a pokračovala dál v chůzi. V posledních dnech cítila velkou paranoiu. Pořád se ohlížela, jestli za ní nejde policista nebo federál. Podezřívala každého člověka. Neměla nikoho. Až na svou matku, která ji nesnášela. Podala v práci výpověď a živí se jen jablky ze stromu v zahradě.

O týden později
Laura vystoupila z vězeňského autobusu. Nehodila se sem. Žádná jí není hodna. Ona je přece právnička. Nebo byla? Co bylo, bylo. A nikdo to už nezmění. Ona se nezbaví pocitu viny a důkazů. Pokud by mohla být usvědčena z neviny, tak by nemohla žít s tím pocitem. Co ji k tomu přimělo? Snad to, že její otec ji mlátil za každé slovo, které řekla? Snad to, že její otec byl alkoholik? „Hej, krasotinko, jaké je tvoje jméno?“ přeměřila si ji svalnatá černoška s čelenkou ve vlasech. Laura se na ni podívala a šla dál do cely. Na posteli ležela malá postavička. Byla zakrytá až po bradu a prstem přejížděla po spojích cihel. „Ahoj, ty jsi Laura?“ bála se jí odpovědět. „Ano.“ Sedla si ke stolu, vytáhla z ruksaku deník a začala si kreslit. Poté ji napadl bláznivý nápad. Možná až moc troufalý na její situaci. Uteče z vězení. Potřebovala by akorát trochu víc času.

Denisa Pevná (Denysa) - 3. místo

Dnes byl zvláštní den, pomyslela si Leila. Ve věznicic bylo až neobvykle rušno. Všechno to začalo tím, že přivezli nové vězeňkyně. Víc než kdy jindy Leile připadalo, že na nových trestankyních je něco divného. Některé, jako by do vězení ani nepatřily, jiné zase vyapdaly, že se do vězenice těšily, jako kdyby byly šťastné z toho, že zde mohou být zavřené. Ne, ne, to se mi asi jen zdálo, jak někdo může být šťastný z toho, že se dostal do vězení? A peřce jí tyhle myšlenky nedaly spát. Zvláště tři ženy jí neobvykle zaujaly. První z nich byla 65ti letá stařenka s šedými vlasy a tlustými brýlemi. Belhala se od vězeňského autobusu a při tom se opírala o silnou dřevěnou hůl. Leile přišlo, že jí od někud zná, ale za žádnou cenu si nemohla vzpomenout, kde jí viděla. Vůbec nevypadala nebezpečně, zdálo se až neskutečně, že tahle křehká babička mohla z cizího auta ukrást pouzdro s perlovým náhrdelníkem v hodnotě půl milionu dolarů. Takovéhle bábinky přece doma hlídají vnoučata, pečují o zahrádku a nekradou drahé šperky. Tahle žena na loupež prostě nevypadala, i když do málokoho byste řekli, že je schopen někoho zabít, znásilnit nebo okrást. Druhá ženeé už táhlo na čtyřicet a byla to jedna z těch vysoce ambiciozních, seběvědomých, nafoukaných a bezohledných manažerek nějaké prosperující firmy, která si na svůj účet ulejvá statisíce dolarů. Všzeňský dvůr si prohlížela s povýšeneckým výrazem, jako by jí tady vše patřilo. Však on už jí tady spadně hřebínek, pomyslela si Leila se zlomyslným výrazem na tváři. Trojici dopňovala asi 22 nebo 23 letá dívka. Bylo opravdu zláštní, že právě ona se octla na tomto místě. Odsouzena byla za držení rukojmí a pokus o vraždu, a přitom dříve se u ní nikdy neprojevili sebemenší sklony k násilí. Poté co úspěšně vystudovala jedno z nellepších gymnázií v New Yorku, rozhodla se dále studovat psychologii na jedné z New Yorských vysokých škol. Podle Leili to byl ten typ dívky, která nekouří, nepije, poctivě studuje, chodí s přáteli do klubu na kus řeči a na bowling. Ona Leila si o každém myslela spíš to dobré, než to špatné. Hned, jak jí ale poprvé uviděla, bylo jí jasné, že se od ostatních nějak odlišuje, ale jak? To nevěděla. Odpoledne se na dvoře strhla rvačka, dvě vězeňkyně se v hloučku přihlížejících začali prát. jedna z nejstarších obyvatelek vůbec se postila do jedné z nováčků. Zaznělo několik výstřelů a bylo po zápase. Takovéhle rvačky nebyly žádnou vyjímkou, k fyzickým střetům docházelo celkem často, obvykle to odnesly jen zlamané nosy, natržené obočí nebo pohmožděná zápěstí. Dnes se ale ani jedné z ososb nic nestalo. Dokonce to vypadalo, že rvačku jen tak předstíraly, aby na sebe upoutaly pozornost dozorců a strážných, jako by chtěli někoho krýt, aby v okamžik, kdy se budou všichni zabývat rozehnáváním rvačky, mohl někdo udělat něco, co by se dozorcům asi moc nelíbilo. I Leila se tam přišla podívat. Zase měla ten zvláštní pocit, že se chystá něco, o čem nikdo, krom zasvědcenců, neví. Strašně ráda by to věděla, samozřejmě že také proto, aby mohla plány nějak zmařit, ale především ze zvědavosti. Bylo až k neuvěření, jak byla posedlá touhou vědět o všem, co se ve vězení děje. Někdy jí pčišlo až neskutečné, co všechno dokážou lidi vymyslet proto, aby si mohli zavolat nebo přišli k několika dolarům navíc. A co teprve, kdyby se někdo chtěl pokusit utéct? V kuchyni dnes zaznamenali další ztratu: beze stopy zmizela velká nerezová naběračka s dlouhou, na konci zahnutou, rukojetí a to i přesto, že každý, kdo opouštěl kuchyň, byl pečlivě prohledán. Naběračka večer prostě beze stopy zmizela. Nebyla to ale první stráta. Asi před týdnem někdo z kuchyně ukradl jakousi velkou plochou lžíci na dlouhém držáku. Všichni si byli téměř jistí, že tyto dvě krádeže spolu nějak úzce souvisí, k čemu ale někdo tohle nerezové nádobí potřeboval? Vězeňkyně ale dovedly jakéhokoli nádobí vždy skvěle využít. Bejvětší obchodnice byla ve vězenení bezpochyby Leidy-N. Všechny obchody a domluvy ve věznici šly vždy přes ní a to né bezdůvodně. Byla velice chytrou a inteligentní čtyřicátnící. Ve vězení strávila už dobrých dvacet let a ještě dobrých dvacet let si měla odsedět. V poslední době pořád postávala u jižní zdi, která byla jen několik desítek metrů od řeky. Sledovala strážné, snažila se zjistit, jak je zeď silná a jak hluboko pod zemí jsou její základy. Přes 15 let bydlela ve sklepní cele, do které byla přemístěna z důvodu přeplění věznice. Její spolubydlící se neustále střídaly, málokdy se stalo, že by zde vydržela nějaká žena déle, než dva měsíce. To se teď ale mělo změnit, do cely jí přivedli nějakou mladou dívku. Ta si zde, ve sklepní cele, pod kterou už nevedli žádné chodby, měla odsedět 12 let s možností podmínečného propuštění po 8 letech. Krádeže naběraček z kuchyně měla na svědomí samozřejmě Leidy-N, která už teď v přítmí své cely seděla na zemi a snažila se za pomoci draze zakoupeného nádobí od jedné dozorčí vyndat z podlahy velkou dlaždici. To se jí po menší námaze povedlo. Teď už ji čekala jen dlouhá a nebezpečná cesta při hloubení tunelu pod věznicí ven, směrem k řece, na svobodu. To už se ale vracela z umívárny její spolubydlící a leidy-N věděla, že jestli chce odsud pryč, bude muset svoji novou společnici do plánu zasvětit. Doufala, že to nebude tak těžké, protože slečna, co se k ní nastěhovala, vypadalo na to, že by z vězení taky ráda vypadla dřív než za 12 let, které si měla odsedět. Navíc dříve studovala psychologii a Leidy-N rozhodně nevylučovala, že by se jí mohla při útěku hodit. Brala jí teda spíše jako pomocnici, než jako osobu navíc. Jediné, čím si mohla v tuto chvíliu jista bylo, že pokud někdo objeví díru v podlaze pod postelí, již nikdy neuvidí opravdový svět... Půlnoc již dávno byla v nedohlednu, když Leila stále ještě ležela na posteli. Říkala si, že tu práci dozorce přece jen neměla brát, bylo by přece mnohem lepší sedět někde v kanclu, pít kafíčko a klábosit s koleginěmi. Už toho měla vážně dost - ty věčné rvačky a vzpoury, na to neměla nervy. To ale ještě netušila, že teprve teď se ve vězení začínají dít velké věci...